Articles

Proč miluji tlusté muže

Zpěvák skupiny „Bears“ Tom Goss se vyjadřuje k fatfobii v gay a mainstreamové kultuře.

Podle Toma Gosse
Pátek, 12. října 2018 – 11:02

Přiznejme si to: krása je ve skutečnosti hluboká jako kůže.

Nikdo nechce být posuzován pouze podle toho, jak vypadá. A tak říkáme sobě i sobě navzájem, že musíme jít hlouběji, najít to, co nás dělá výjimečnými, jedinečnými, zářivými – však víte, krásnými uvnitř. Předstíráme, že krása by měla být založena na tom, kým jsme, ne na tom, jak vypadáme.

Ale v hloubi duše také víme, že to není pravda. Místo toho, abychom hleděli dál než na fyzickou krásu, měli bychom se na ni tedy pořádně podívat. Já to dělám pořád, protože vnímám krásu úplně jinak než většina lidí.

Přitahují mě tlustí muži.

A nejen to – tlustí muži, kteří mě přitahují, jsou bezpochyby to nejkrásnější, co jsem kdy v životě viděla. Jsou pro mě krásnější než jakýkoli západ slunce, krajina nebo umělecké dílo. Žasnu nad jejich krásou, která mě dojímá a inspiruje tak, jak jsem nikdy netušila, že je to možné. Ale to samozřejmě není „normální“ – nepředpokládá se, že by nám tlustí lidé připadali krásní, natož sexy.

I samotné slovo „tlustý“ má silně negativní konotace; je to jedna z našich nadávek, oblíbená sebekritika. A to natolik, že se obávám, že bude stát v cestě jakémukoli bodu, který bych kdy chtěl říct. Proto budu po zbytek tohoto článku používat výraz „grand“, když budu popisovat typ člověka, kterého považuji za krásného. Neříkám to proto, abych se vyhnul skutečnosti, že pro mě „grand“ = „tlustý“. Říkám to proto, abych pomohl přetvořit vnímání lidí v naději, že krása slova „grand“ nějakým způsobem učiní „tlustého“ o něco méně ošklivým.

Většina Američanů považuje grand lidi za nepřitažlivé, dokonce odporné. Mnozí jdou tak daleko, že se tváří hrubě, dělají si legraci, dávají nepokrytě rady ohledně diety a cvičení. Vidím to každý den. Stojím vedle muže, kterého miluji, svého velkého manžela, a lidé se na něj dívají skrz prsty, nebo ještě hůř, peskují ho pohledem. Slyším, jak se ušklíbají, když prochází kolem nebo když se opatrně ohýbá, aby něco zvedl. Vidím, jak si mezi sebou ukazují a chichotají se, jak hodnotí svou hodnotu jako větší než jeho jen kvůli jeho velikosti.

Problém je v tom, že toto hrozné chování je naučené, kulturně získané a kulturně sankcionované.

Každý den přicházím do styku s hubenými lidmi, zdatnými lidmi, svalnatými lidmi, muži i ženami, mladými i starými. Žádný z nich mě fyzicky ani sexuálně nepřitahuje. Přesto mi v žádném okamžiku interakce s nimi nepřipadají odporní. Právě naopak – připadají mi krásní. Mé vnímání jejich krásy nemá nic společného s mou sexuální touhou. Má to co do činění s tréninkem:

Každý den – a stokrát, ne-li tisíckrát denně – je mi předkládána naše společensky přijatelná představa krásy. Je to nevyhnutelné. Je v televizi, na billboardech, v časopisech a na sociálních sítích. Vznáší se nad každou ulicí, na každé autobusové zastávce, v každém CVS, Rite Aid, Safeway a Starbucks, nemluvě o každé reklamě na Facebooku, Instagramu nebo webu, která mi přijde přímo do kapsy. Žít v Americe znamená být neustále zaplavován rovnicí, že štíhlá + fit = sexy. Tečka.

Byl jsem dobře vycvičen; štíhlé a fit lidi vnímám jako krásné. Proč bych to nedělala? Viděl jsem je vyfotografované v tom nejlichotivějším světle. Dokázala jsem ocenit véčkový trup sportovce, hranaté linie androgynní supermodelky, tvar přesýpacích hodin ženy, a dokonce i nespokojený pohled modelek, které předstírají, že mi něco neprodávají.

Nejsem podvedená. Tito lidé jsou bezpochyby krásní. Ale velcí lidé jsou také… jen nejsou předváděni ve stejně pozitivním světle.

Pokud vím, neexistují žádní velcí muži (nebo ženy), kteří by byli oslavováni pouze pro svou krásu. Neexistují žádní velcí herci v hlavních rolích mimo komedie. (Také jsme byli naučeni, že „tlustý = vtipný“.) Nevidíte krásné, velkolepé muže a ženy, kteří by se zamilovali způsobem, který je uvěřitelný, upřímný a skutečný. Billboardy nezdůrazňují to, co jsou pro mě neodolatelné křivky velkého člověka. Každou krásnou, šťavnatou, sladkou, svůdnou křivku, která mi vykouzlí úsměv na tváři a roznítí mou touhu, když mi krása velkého muže zkříží cestu.

Před lety mě manžel vzal na film „na rande“, o kterém věděl, že se mi bude líbit: na
bláznivou komedii Paul Blart: Mall Cop. (Musela jsem se zmínit o novém a omamném kníru Kevina Jamese.) V kině jsem sledovala, jak Paul Blart klopýtá o slova, zakopává o vlastní nohy, padá ze stropů a vůbec se chová jako naprostý idiot. Chtěl tu holku dostat, ale prostě na to neměl nervy ani sebevědomí – byl přece grand. Přesto mi i přes všechnu tu pitomost připadal krásný.

Pak se stala ta nejúžasnější věc: Paul Blart zachránil situaci a udělal sexy slo-mo chůzi přes parkoviště, aby získal dívku. Na těch deset vteřin všichni v divadle viděli sexy a mužného velkého muže. Jeho sebevědomí bylo hmatatelné, jeho krása nepopiratelná – všichni jsme věděli, že tu holku skutečně dostane. Celá nálada v divadle se změnila. Všichni se přestali smát a seděli jako přikovaní – zcela a naprosto objektivizující velkého muže. Poprvé a naposledy v životě jsem měl pocit, že ostatní vidí svět stejně jako já. Bylo to dechberoucí. Bylo to upřímné. Bylo to skutečné.

Poté Paul Blart narazil na dva policisty. Všichni se smáli. Pořádek byl obnoven.

Víte, naše kultura nedokáže objektivizovat velké muže, aniž by si z nich zároveň nedělala legraci. Mohou být krásní a zábavní, krásní a komičtí, krásní a výstřední – ale nikdy ne prostě krásní. Jsou to komici a falešní herci, padouši a vedlejší postavy, ale nikdy nejsou krásní a sexy v upřímném a vážném světle. Věřím, že kdybychom začali vnímat velké muže a ženy v tomto světle, začali bychom si uvědomovat, jak jsou fyzicky krásní. Museli bychom uznat, že krása možná není omezena jen na několik typů těl. Možná bychom začali méně soudit, více oceňovat a – což je možná nejdůležitější – přestali bychom tak přísně posuzovat své vlastní fyzické nedokonalosti.

Může se to zdát jako fantazie. Ale nepochybuji o tom, že je to možné.

Pokud mám být upřímný, občas jsem utvrzoval stereotyp tlustý = směšný. V roce 2013 jsem vydal „Bears“, zábavný taneční singl vychvalující přednosti velkých mužů. Ale znal jsem a dodržoval pravidla hudebních videoklipů. Jistě, na obrazovce byla spousta sexy velkých mužů, ale všichni se věnovali hloupému chování (skluzavka, boj s vodními balonky atd.). Skutečný sexsymbol v tom videoklipu vypadal – a bylo s ním zacházeno – úplně jinak. Byl jsem to já, jako já sám, s tělem štíhlejším a svalnatějším než kdykoli jindy v mém životě. Nešaškoval jsem, ale ležel jsem v dětském bazénku, ve skrovných plavkách a intenzivně zíral do kamery. Zpívala jsem píseň o tom, jak moc miluji velké muže, a přitom jsem byla jaksi slepá k tomu, že utvrzuji právě ty ideály krásy, které se mi hnusily.

A fungovalo to. Samozřejmě, že to fungovalo. Tisku se to líbilo, velkým mužům a jejich obdivovatelkám se to líbilo, mně se to líbilo. Stále se mi to líbí. Ozvaly se mi stovky mužů, kteří tvrdí, že jim video pomohlo cítit se přitažlivější, méně se stydět za svou přitažlivost k velkým mužům nebo jim prostě pomohlo vidět velké muže v novém a pozitivnějším světle. A na to jsem hrdá.

Přesto mám na víc.

Pravdou je, že všichni máme na víc. Přiznejme si, že se nic nezmění, aniž by lidé změnu požadovali. Navíc lidé nemohou požadovat změnu, kterou nepožadovali sami od sebe. Moje výzva tedy zní: až příště uvidíte velkolepého muže nebo ženu, věnujte chvíli tomu, abyste se skutečně podívali, co je dělá krásnými. Ne uvnitř – navenek.

Věřte mi, je tam toho mnohem víc, než si uvědomujete.

TOM GOSS je zpěvák a skladatel. Níže se podívejte na jeho nový videoklip „Round in All the Right Places“ (Kulatý na všech správných místech).

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.