Articles

Otázky a odpovědi s Mattem Johnsonem z Matt and Kim

„Byla to doslova párty.“

Tak popisuje Matt Johnson z Matt and Kim začátky stejnojmenného indie dua, které spočívaly v bujarých večírcích a domácích vystoupeních.

V roce 2009 vydali své druhé album Grand, které získalo zlatý certifikát RIAA.

Vydali na něm hit „Daylight“, který se rychle stal taneční hymnou hipsterských dětí po celé zemi, jejichž víkendy se skládaly z podobných domácích show a večírků, na kterých Matt a Kim vystupovali. Jejich hudba je energická a veselá, nemluvě o autentičnosti a přístupnosti; refrén písně „In the daylight, anywhere feels like home“ byl výrokem, který definoval éru, kdy MySpace byl vzkvétající metropolí pro objevování a sdílení hudby, a připravil půdu pro úspěch Matta a Kim.

Vzletná energie kapely nikdy neochabla, ani když si Kim Schifino, která v kapele hraje na bicí, loni na jaře na pódiu přetrhla křížový vaz a vzala si roční pauzu na zotavení. Výsledkem této pauzy je vlastně šesté a zatím poslední album kapely Almost Everyday, které vyjde 4. května na značce FADER. Desetipísňový počin v sobě rovným dílem mísí nuance a nostalgii a zároveň zůstává věrný nakažlivému indie zvuku, který je proslavil – představuje řadu nepravděpodobných kolaborací, jako jsou Santigold, King Tuff a Mark Hoppus z Blink-182. Johnson říká, že je to také jejich dosud nejosobnější album; napsali ho v době osobních a národních otřesů, kdy jim hudba sloužila jako forma terapie. Ten čas využili také k založení kanálu na YouTube, kde nasbírali miliony zhlédnutí svých vlogů, které zahrnují vše od prohlídky domu až po návod, jak čůrat do auta.

Excentričnost a bujnost Matta a Kim mimo pódium se promítá i do jejich vystupování na pódiu. Od svých provizorních obývákových kulis sice ušli dlouhou cestu, ale jejich energie zůstává stejná. Vyprodali hlavní turné po celé zemi a ukradli show na velkých hudebních festivalech jako Bonnaroo a Lollapalooza a tuto energii přivezou v úterý 10. dubna do hotelu The Van Buren v centru Phoenixu. Před koncertem jsme se s Johnsonem sešli, abychom si popovídali o novém albu a nostalgicky zavzpomínali na časy MySpace.

Chtěl jsem tento rozhovor začít tím, že „Daylight“ byla moje hymna v roce 2009/2010, což je jistě případ mnoha lidí v mém věku. Slyšíš to o svých písničkách často a co pro tebe a Kim osobně tahle skladba znamená?“
Popravdě, tuhle písničku jsme napsali v mém dětském pokoji v domě mých rodičů, kde byly všude po stropech a stěnách plakáty se skateboardy, a nahráli jsme ji sami. Rozhodně jsme nečekali, že to bude větší než naše malá scéna, ve které jsme se pohybovali. Je šílené, jak žije dál a má svůj vlastní život, protože to nikdy nebyl nějaký hitový singl. Pořád se hraje stejně často jako tehdy. Rádia ji nehrála ani nic podobného, ale lidi si ji prostě předávali.

Myslím, že to mohlo být někdy v době, kdy by to byla moje písnička na MySpace.
Hell yeah (smích).

Dáváte také svým fanouškům docela osobní pohled do vašich životů prostřednictvím vašich vlogů a kanálu na YouTube a podobných věcí, což je něco, co moc umělců nedělá. Proč si myslíš, že je to pro tebe jako umělce tak důležité?“Myslím, že je to důležité pro nás, pro Matta a Kim. Není náhoda, že se jmenujeme křestními jmény, místo abychom měli nějaký název kapely… tykáme si s každým, kdo kapelu poslouchá. Uvědomujeme si, že na pódiu máte s publikem určité spojení. Je to čas strávený tváří v tvář. Je to ještě větší než hudba, je to skutečné spojení mezi lidmi. Nějakou dobu jsme nebyli na turné, protože Kim byla zraněná a my jsme byli mezi alby, a chtěli jsme být schopni se stále prezentovat a udržovat toto spojení. Tehdy jsme se rozhodli začít dělat kanál na YouTube. Chodil jsem na filmovou školu a opravdu mě baví natáčet videa a podobné věci, takže nám to dávalo velký smysl.

Vaše nové album je popisováno jako vaše dosud nejosobnější album a vy jste ho s Kim psali v těžkém období, během její rekonvalescence. Můžete o této zkušenosti trochu pohovořit? Jak se vám podařilo napsat tak energické album v době, která vám upřímně řečeno musela dost ubírat energii?“
To je pravda, ale jde o to, že i když je Kim nejhůř, pořád je optimističtější a plná energie než spousta lidí v nejlepším. Je to síla, se kterou se musí počítat. Ona mě drží nad vodou. Například píseň, kterou jsme právě před pár dny vydali a která se jmenuje „Happy If You’re Happy“, jsem tehdy napsal proto, že byly chvíle, kdy byla Kim opravdu nešťastná a na dně, a já prostě nemůžu být šťastný, když je ona smutná. Je to pro mě nemožné, jsme tak provázaní a spoluzávislí v dobrém i zlém. Takže z toho ta písnička vzešla… Myslím, že takové věci byly osobní… psaní z těžkého místa. Nešlo jen o její zranění, ale o všechno, co se dělo kolem nás a v zemi, byla to prostě hromada špatných událostí. I název Almost Everyday (Téměř každý den) tak trochu odkazuje na špatné zprávy, které jsme dostávali téměř každý den. Myslím, že všechny tyhle věci dělají věci osobními. Píšete proto, abyste ze sebe něco dostali. Nehledáš věci, o kterých bys mohl psát. Ty věci máš a tak nějak o nich potřebuješ psát.“

Poslechl jsem si album a je na něm velmi nostalgický druh tématu. Chtěl jsem slyšet tvůj názor na to, a kdyby to album mělo nějaké téma, jaké by to podle tebe bylo? Jak se liší od tvých předchozích věcí?
Myslím, že je dobře, že z něj cítíš tu nostalgickou atmosféru. Celý svůj dospělý život jsem byl v podstatě na cestách a dělal koncerty a v průběhu posledního roku a půl, kdy jsme vlastně nekoncertovali, což bylo nejdéle, co jsme kdy byli, jsem měl skoro pocit, že tohle období mého života skončilo. Šli jsme na nějaký koncert a já tak trochu záviděl lidem na pódiu. Myslím, že mi to hodně otevřelo oči, jaký by byl život, kdybych už neměl tuhle kapelu ve svém životě, a bylo to něco jako ve filmu It’s a Wonderful Life, kde mu představí tenhle alternativní život, aby ukázal, jak se má dobře. Vždycky jsem si myslel, že se mám dobře, ale víc jsem si toho vážil, když to bylo pryč. Myslím, že tam určitě byla mentalita „užívej si, dokud to máš“, o které jsme psali.

Jak jste se s Kim seznámili? Jaké to bylo, když jste se poprvé potkali?“
(smích) No, klasicky Kim vypráví tuhle historku, protože já jsem nebyl na začátku toho příběhu… říká, že seděla na lavičce na Prattu, kam jsme chodili do školy, s kamarádkou a viděla mě, jak jdu kolem, a řekla, její citát, ne můj, „I’m gonna f*ck the sh*t out of that guy“. Jak znám Kim, je to velmi „kimovské“ prohlášení. Takže mi dala své číslo, ne jednou, ne dvakrát, ale třikrát najednou… Ne že bych neměl zájem jí zavolat, jen jsem se toho bál. Ale protože je to vytrvalá Kim, tak mi v podstatě pořád říkala: „Hej, idiote! Zavolej mi!“ a pak jsme se dali dohromady a během tří měsíců chození jsme se k sobě nastěhovali a od té doby spolu žijeme. Trvalo několik let, než jsme spolu začali hrát hudbu. Dlouhou dobu jsme spolu trávili každý den a je úžasné, že jsme se ještě nezabili. Myslím, že na tom něco opravdu funguje (smích).

Jak bys popsal váš koncertní set někomu, kdo ho nezažil na vlastní kůži?
Myslím, že je to nejdůležitější prvek naší kapely. Máme opravdu štěstí… ať už máme nějaký velký singl nebo něco podobného, je to vlastně jedno; zdá se, že lidi si tu show opravdu užívají a nechají se do ní vtáhnout. Věřím, že odtud to pramení. Když jsme začínali, nehráli jsme na žádných místech. Hráli jsme doslova jen na večírcích a ve skladech a v uměleckých prostorách a v obývácích a kuchyních a sklepích a vždycky to bylo jako večírek; byla to doslova párty. Někde jsme byli a všichni byli kolem nás a padali na nás. Jak jsme rostli, vzpomínám si, jak jsme hráli na našem prvním festivalu a říkali si: „Jak si udržíme tuhle atmosféru?“. Je to o všech v místnosti nebo o všech v poli; není to o dvou lidech na pódiu. Zapojujeme všechny a hrajeme spoustu rozpoznatelných kousků z písní, které nejsou naše, takže je to svým způsobem spíš jako DJ set. Hodně mluvíme k publiku a hodně svítíme do publika, abychom na ně viděli a oni na sebe navzájem. Jde o to, aby to byl plně inkluzivní zážitek, ne jako: „Jsme kapela. Vy jste publikum. Dívejte se a užívejte si.“ Je to jako: „Pojďme to dělat všichni společně!“. Když nemám publikum, které skáče, tančí, surfuje v davu a dělá mosh pity, tak se nebavím dobře. To je pro mě na tom to nejzábavnější: dívat se z pódia a vidět to.

Stýská se ti někdy po těch dobách, kdy to bylo možná trochu intimnější a hráli jste jen tak kdekoli?
Jsem moc rád, že existovaly, ale myslím, že člověk chce vždycky cítit posun vpřed. Vždycky mě baví, když se děje něco nového, když mám nové zkušenosti. Nemyslím si, že můžeš zůstat navždy v jednom prostředí. Občas hrajeme komornější koncerty na nějakých speciálních akcích nebo tak, ale když si na ty koncerty vzpomenu, kolikrát přijedou policajti a všechno se vypne nebo vypadne proud nebo celé publikum spadne dopředu a převrhne všechno vybavení a my musíme přestat… byly to super zábavné časy, ale je těžké se neustále posouvat dopředu, když jedeš šest hodin v minivanu a přijdeš na koncert a po půldruhé písničce se objeví policajti a vypnou to.

Matt and Kim w/ Cruisr and Twinkids, The Van Buren, 401 W. Van Buren Street, thevanburenphx.com, úterý 10. dubna, 19:00, $30.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.