Articles

Odpověď na největší otázku ze všech: proč existuje něco a ne nic?

V ideálním světě by ke každé mimořádné filozofické otázce patřil mimořádný příběh vyprávějící o tom, jak na ni někdo poprvé přišel. Bohužel se můžeme jen dohadovat, co vedlo německého filozofa, dnes asi nejznámějšího díky sušenkám Choco Leibniz, které po něm byly později pojmenovány, k tomu, že přišel na to, co se často označuje jako největší filozofická otázka ze všech, totiž: proč existuje spíše něco než nic?“

Tím filozofem byl Gottfried Wilhelm Leibniz, muž, který nám také odkázal kalkul a binární soustavu, jež je základem moderních počítačů. Zemřel před 300 lety, 14. listopadu 1716.

Gottfried Wilhelm Leibniz.

Mnoho dřívějších myslitelů si kladlo otázku, proč je náš vesmír takový, jaký je, ale Leibniz šel ještě dál a ptal se, proč vůbec vesmír existuje. Tato otázka je náročná, protože se zdá naprosto možné, že by nemuselo existovat vůbec nic – žádná Země, žádné hvězdy, žádné galaxie, žádný vesmír. Leibniz se dokonce domníval, že nic by bylo „jednodušší a snazší“. Kdyby neexistovalo vůbec nic, pak by nebylo třeba žádného vysvětlení – samozřejmě ne, že by tu byl někdo, kdo by se na vysvětlení ptal, ale to je jiná věc.

Leibniz se domníval, že skutečnost, že něco existuje a ne nic, vyžaduje vysvětlení. Vysvětlení, které podal, spočívalo v tom, že Bůh chtěl stvořit vesmír – ten nejlepší možný -, což z Boha dělá prostý důvod toho, že existuje něco, a ne nic.

V letech, která uplynula od Leibnizovy smrti, jeho velká otázka nepřestávala zaměstnávat filozofy a vědce, i když ve stále sekulárnější době není překvapivé, že se mnozí obávali dovolávat se Boha jako odpovědi na ni.

Kvantoví bohové

Jedním druhem odpovědi je tvrzení, že něco muselo existovat; že by bylo nemožné, aby neexistovalo nic. Takový názor zastával v 17. století filozof Spinoza, který tvrdil, že celý vesmír spolu se všemi jeho obsahy, zákony a událostmi musel existovat a existovat tak, jak existuje. Zdá se, že podobný názor zastával i Einstein, který se považoval za stoupence Spinozovy filozofie.

Jiní vědci, například teoretický fyzik Laurence Krauss ve své populistické knize Vesmír z ničeho (2012), nabízejí diferencovanější verzi této odpovědi na Leibnizovu velkou otázku. Krauss tvrdí, že náš vesmír vznikl přirozeně a nevyhnutelně působením gravitace na kvantové vakuum, prázdný prostor hemžící se virtuálními částicemi, které spontánně vznikají, než opět zmizí. Kraussova teorie předpokládá, že nemohlo existovat nic, protože vždycky něco existovalo: nejprve byla gravitace a kvantové vakuum a z toho se zrodil vesmír, jak ho známe.

I jiné teorie v kosmologii zřejmě předpokládají, že vždy muselo existovat něco, z čeho vznikl náš vesmír, například struny nebo membrány.

Problém s takovými vědeckými odpověďmi na otázku „proč existuje něco a ne nic“ spočívá v tom, že není jasné, proč bychom si měli myslet, že musela existovat gravitace nebo kvantové vakuum nebo struny, nebo dokonce vesmír vůbec. Zdá se, že je docela dobře možné, že místo těchto věcí nemohlo existovat vůbec nic.

Jaká otázka?“

Jinou odpovědí na Leibnizovu velkou otázku je prostě popřít, že na ni existuje odpověď. Tuto větu použil filozof Bertrand Russell ve slavné rozhlasové debatě v roce 1948. Byl dotázán, proč si myslí, že vesmír existuje, a odpověděl: „Měl bych říci, že vesmír prostě je, a to je vše“.

Podle tohoto tvrzení by byl vesmír tím, čemu filozofové říkají hrubý fakt – něčím, co nemá vysvětlení. Russellovi nešlo o to, že by lidé dosud nevysvětlili, proč existuje něco a ne nic, ale o to, že neexistuje žádné možné vysvětlení. Tuto linii zastávají i ti, kdo věří, že náš vesmír je součástí většího multivesmíru, a naznačují, že multivesmír – a tedy i náš vesmír – nemá žádné konečné vysvětlení. Ačkoli je dnes oblíbenou odpovědí na Leibnizovu velkou otázku tvrzení, že vesmír je v konečném důsledku nevysvětlitelný, má tu nevýhodu, že je intelektuálně neuspokojivá (i když to samozřejmě neznamená, že je tato odpověď nepravdivá).

Nejnovější odpovědí na Leibnizovu velkou otázku je tvrzení, že náš vesmír existuje, protože by měl. Zde se uvažuje tak, že všechny možné vesmíry mají vrozenou tendenci existovat, ale že některé mají větší tendenci existovat než jiné. Tato myšlenka je vlastně myšlenkou Leibnize, který se zabýval myšlenkou, že mezi možnými světy může probíhat boj o existenci, přičemž ten nejlepší z nich se dostane na vrchol jakoby v procesu virtuálního přírodního výběru. Nakonec tuto myšlenku nepřijal a místo toho ustoupil k tradičnějšímu názoru, že vesmír existuje, protože se tak rozhodl Bůh.

Myšlenka virtuálního boje mezi možnými vesmíry se však zalíbila některým moderním filosofům, kteří ji dotáhli do logického konce a tvrdili, že možný vesmír s největší tendencí k existenci – což může být proto, že je nejlepší, nebo proto, že obsahuje nějakou důležitou vlastnost, například podmínky umožňující vznik života – skutečně vznikne sám.

Podle této teorie se náš vesmír stává skutečným ne proto, že by ho tak učinil Bůh nebo něco jiného, ale proto, že se doslova pozvedl z neexistence a stal se skutečným. Divné? Ano. Ale neměli bychom se tím nechat odradit. Koneckonců, mimořádná filozofická otázka může právě vyžadovat mimořádnou odpověď.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.